Stefan Milkov

1955
- 9. března 1955 narozen v Bohumíně
-"Mám trochu zvláštní původ. Narodil jsem se v pohraničním městě na severu Moravy. Můj otec přišel do Čech po válce za prací z Bulharska. Ze Šumavy, kde nejdříve pracoval, pak ode-šel na severní Moravu do železáren. Tam se seznámil s maminkou, která pochází z rodiny napůl německé a polské.
Tatínek byl fanda na motorky, koupil tři vraky a postavil z toho jednu novou. Tu vášeň a lásku ke strojům jsem po něm trochu zdědil. Ta fotka před televizí se mi líbí pro svoji zvláštní atmosféru. Už přesně nevím, kde to bylo, jestli u babičky nebo u sousedů, byl jsem svátečně oblečen a bylo to takové "oko světa".
Pokud si vzpomínám, dětství jsem měl velmi hezké. Ačkoliv jsme žili v průmyslovém městě, bydleli jsme na okraji v domě se spoustou dětí, přímo u rybníka, nedaleko byl les."

1962
- žákem na základní devítileté škole, poté se hlásí na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti -"Rozhodnutí" padlo někdy v deváté třídě, v té době už jsem hodne kreslil a vyráběl různé objekty. Tak jsem se rozhodl pro umprumku. Otcovo přání bylo, abych šel do vojenského gymnázia, což byl tedy dost rozdíl, ale nebránil mi. A pak, když se mnou byl na příjmacích zkouškách, kdy po tři dny každý večer oznamovali, kdo je vyřazen a může jet domů, a já jsem byl stále ve hře a nakonec přijat, smířil se s tím, že půjdu "dělat to umění".

1971
- studium na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti
-"Na škole v Uherském Hradišti jsem studoval obor reprodukční kamenosochařství. Kreslení tam vyučoval profesor Jaška, už tehdy starý pán, který strávil půlku života v Paříži u francouzských sochařů jako byl Maillol a Bourdelle, a to bylo pro mě důležité, protože jsem díky němu nasál tu správnou atmosféru umělecké školy, kterou dokázal kolem sebe vytvořit a která později na vysoké škole v Praze už bohužel skoro neexistovala.
Modelování nás učil prof. Habarta, to byla taková svérázná sochařská postava- on a ještě několik dalších učitelů na škole byli absolventy Zlínské školy umění Vincence Makovského, což mělo ohromně pozitivní vliv na úroveň celé výuky."

1974-1975
- ve čtvrtém ročníku vyloučen ze studia -
-po roční přestávce dokončuje studium maturitou a maturitní prací v kameni
-"Protože tenkrát na umprumce při příjímání dávali přednost starším uchazečům, kteří už třeba jednu střední školu absolvovali nebo se vyučili nějakému uměleckému řemeslu, ocitl jsem se v ročníku jako jeden z mála patnáctiletých mezi většinou staršími spolužáky. Mělo to hezké i stinné stránky, protože ti starší hodně řádili a já se jim chtěl samozřejmě vyrovnat, takže jsem je během času nakonec v těch průserech i překonal.
Pak už byl ve škole takový anarchismus, že potřebovali někoho exemplárně potrestat, a tak vyrazili mě a ještě jednoho spolužáka. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem, abych unikl vojně, která hrozila, skončil na ocelárně a dalších podobných černých pracovištích a strávil tak rok života. Pak mě vzali zpátky a školu jsem dokončil. Dělal jsem dvakrát zkoušky na Akademii výtvarných umění, ale nebyl jsem přijat. Ačkoliv jsem měl v talentových zkouškách vždy dobré výsledky, pokaždé mi řekli, že nemám (z výše uvedených důvodů) "doporučení", které tenkrát bylo nutné.
Po maturitě jsem pracoval s dětma, které trpěly vadami řeči, některé nemluvily vůbec a komuni-kovali jsme pomocí kreslení."

1976
- studium na VŠUP Praha -Po absolvování úspěšných zkoušek je přijat na VŠUP v Praze do ateliéru profesora Malejovského.
"Hned po nástupu nastalo u mě trochu rozča-rování, neboť první měsíc jsme profesora vůbec neviděli a měli jsme jen vzkaz, ať chodíme do ZOO kreslit zvířata. Delali jsme to tak (byla hrozná zima), že jsme chodili do jedné hospody v Tróji a tam jsme z okna kreslili koně. Dnes to beru s humorem, ale byl Jsem velice zklamaný-nabitý ohromnou energií jsem od vysoké výtvarné školy očekával samozřejmě (a možná naivně) mnohem více.
Po měsíci přišel profesor a nastražil na nás zátiší- a to byla stará bota, hadr a flaška. Bylo to přesně totéž, co jsme modelovali na talentovkách na střední školu. Jak už jsem říkal, v Uherském Hradišti jsme ve čtvrtém ročníku díky vysoké úrovni výuky už kreslili a modelovali akt v životní velikosti -a teď jsem se měl vrátit zase na začátek. To už bylo na mě moc a tak jsem vyrazil za Malejovským, že mě zátíší nebaví a ať mě nechá dělat aspoň ten akt. Bylo to odvážné a trochu drzé, ale on to ocenil a dovolil mi to.
Nicméně jsem velmi brzy ztratil iluze o tom, že bych se v tomto ateliéru snad naučil a dozvěděl něco nového. Výhoda byla v tom, že jsem se mohl po šest let zdokonalovat v řemesle a zabývat se sám sebou. Moje záchrana byla knihovna, na tu dobu velmi fundovaně vybavená. To bylo to správné místo, kde jsem mohl studovat a získávat informace a impulzy i ze zahraničí.
Velice mě tenkrát ovlivňovala italská škola sochařů, jako byl) Manzú, Marini, Martini apod. Snažil jsem se ten názor uplatňovat i ve školních pracích a úkolech a to vzbuzovalo často rozruch. Sochařství byl právě obor, který byl nejvíce zatížen konzervativní tradicí, pokleslým modernismem a hlavně a předevsím společensko-politickým tlakem socialistického realismu, který vyznávala většina pedagogů."

1979
- účast na "Výstavě domácích prací" v hale školy-
"V průběhu studia se u několika jedinců začala samozřejmě projevovat potřeba volně tvořit mimo rámec školy a toho, co umožňovala. Tak vznikla řada nezávislých prací, které jsme se společně s Frantou Skálou, Jardou Rónou a několika dalšími studenty rozhodli vystavit v prostorách školy ve formě salónu. Jmenovalo se to "Výstava domácích prací", jinak to nešlo nazvat.
I přesto, že se jednalo vlastne o jakousi "studentskou iniciativu", nalezla část pedagogického sboru ve vystavených dílech svého uměleckého a politického nepřítele a výstavu po jejím zahájení zakázala. To bylo moje první střetnutí s mocí, s pocitem, že nebude jen tak jednoduché se svobodně umělecky vyjadřovat."

1982
- ukončení studia na VŠUP, poznává budoucí manželku Markétu Jírovou
-"Na diplomku jsem udělal nělkolik plastik, dvě z kamene, tři ze dřeva a pár menších věcí, které jsem si sám odlil z kovu. Všechno v materiálu a zcela volně. Po celou dobu studia mě vždy zachraňovali dva z osvícených pedagogů školy, a to byli prof. Libeňský a prof. Svoboda. Vždy, když jsem odevzdával semestrální a nakonec diplomní práci, profesor Malejovský velmi znervózněl a pozval si je na konzultaci. A oni mu řekli: Co blázníš, vždyť je to dobrý - a tak mi dal jedničku, když si to ověřil. Zaplaťpámbůh, že se neptal i jiných."
Po studlich na VŠUP se Stefan Milkov rozhodne zůstat v Praze, vykonává vojenskou službu.

1983
- narození syna Štěpána -

1984 až 1985
- žení se s Markétou Jírovou -
- účast na výstavách: Fúze 85, Malá Skála, Urije Hogeschool, Driebergen- Nizozemí
-"Po škole jsem se začal pomalu zbavovat některých nánosů školení, které na mně přese všechno ulpěly. Něco jsem i prodal, získal jsem cenu na výstavě v Mnichově v NSR a lehce jsem sklouzával do jakéhosi stavu spokojenosti sám se sebou, využíval jsem možnosti tvůrčích stipendií a málem bych se byl dostal na cestu tzv. "úspěšného, malinko se lišícího mladého umělce".
Kolem r. 1984 jsem už velmi silně cítil, že tohle není ta správná cesta, začal jsem si uvědomovat přílišnou povrchnost a estetismus v mých pracech, byl jsem v krizi. V té době jsem mnoho prací zničil, mnoho jiných začal a nedokončil. Pak jsem hledal východisko v plastikách opatřených primitivním mechanismem, kdy například točením kličkou se části plastiky pohybovaly. Byl to jeden z absurdních pokusů, jak vybřednout z té pro mě velmi skličující situace. Ale věděl jsem, že jde jen o berličku, že pridávám jen nedůležitý prvek, ale podstatu se mi nedaří najít."

1986 až 1987
- účast na výstavě Fúze 86 Malá Skála -
- účast na výstavě Konfrontace VII, Praha -
"Někdy v roce 1986 nastal zlom a mně se poda-řilo vyjít z toho začarovaného kruhu. Stalo se to naráz a jednoduše.
Jednou při návštěvě rodičů jsem našel své kresby z dětství, maminka je naštěstí pečlivě schovávala. Byl to pro mě fascinující objev. Kreslil jsem dost zvláštně jako dítě a nojednou jsem si řekl: vždyť to je to, co hledám. Můžu se vrátit a z tohoto bodu vyjít. A tehdy jsem si začal budovat svoje tvarosloví.
Vznikla tak řada plastik v krátkém období. Dělal jsem hodně ze dřeva, protože to byl nejdostupnější materiál i pro větší plastiky. Tenkrát jsem měl první ateliér, malinký a temný, na Letné- říkal jsem mu "DÍRA". Byly tam dveře šedesát centimetrů široké, takže se mi občas stalo, že jsem větší věci musel dělat skládací, abych je vůbec dostal ven.
Velmi důležitá ve všech směrech pro mně byla Konfrontace VII. Vystavil jsem tam poprvé plastiky Démon a Prase z této nové řady. Tam se také rozhodlo o nutnosti založit uměleckou skupinu a vyprofilovali se i její potencionální členové."

1987
- 3. června 1987 podepisuje v Slovanském salonku Besedního domu v Praze zakládající listinu skupiny Tvrdohlaví -
- účast na Výstavě třiceti, Lidový dům Praha-Vysočany -
Milan Knížák, jeden z vystavujících a autor všeodsuzující kritiky byl u Stefana Milkova na rozpacích, ty formuloval neméně rozpačitě: "Někde na pomezí mezi ironií a vážností. Ale toto pomezí není dost ostré. Socha sklouzává spíš do toho druhého. A pak vznikají podobné reminiscence."
Tedy: lepší by bylo zakotvit zcela v ironii. Zanedlouho jiní krtikové budou konstatovat nadbytek ironie.
- v prosinci se zúčastňuje na první výstavě Tvrdohlavých v Lidovém domě v Praze-Vysočanech -

1988
- účast na kolektivních výstavách:
Výstava patnácti, Galerie hl. města Prahy, Praha -
- Salon 88, Praha -

1989
- Tvrdohlaví, Galerie J. Vinše, Havířov -
- Tvrdohlaví, ÚLUV, Praha -Na druhé společné výstavě Tvrdohlavých vystavuje Stefan Milkov poprvé i svoje dřevořezy, nezvyklé provedením i velikostí.
"Chtěl jsem vždycky dělat plošné věci, ale aby byly blízko sochařině. Pokoušel jsem se taky malovat, to mě přitahovalo, ale nešlo mi to z ruky. Necítil jsem odpor materiálu, a když si člověk zvykne na tenhle způsob práce, tak ho malování neuspokojuje, protože potřebuje nějak to znásilnit, rýt do toho - a na tohle byl dřevořez ideální. Dal se dělat do laťovky nebo sololitu, což by ortodoxní grafik asi nepoužil, ale já to tak prostě dělám."
Milkovova první samostatná výstava byla pozoruhodná v několika ohledech. Uskutečnila se 16. listopadu 1987. Uvedl ji Jaroslav Róna . Slavilo se do ranních hodin a většina účastníků se chystala do studentského protestního průvodu odpoledne 17. listopadu 1989. "17. listopad to byla pro mě kuriózní situace. měl jsem šestnáctého večer vernisáž své první samostatné výstavy u Melouna a druhý den, kdy jsme byli ještě zmoženi oslavou - tak to prasklo. A devatenáctého se vyhlásila stávka a já musel výstavu zabalit, což byl docela problém, protože všichni, včetne mě jsme měli úplně jiné starosti. Nakonec jsem v Mánesu potkal Zdeňka Preclíka, sochaře mohutného zjevu a obrovské síly, a ten mi nabídl, že to spolu odstěhujem a taky jsme to udělali. Tak to byla moje první výstava, která trvala tři dny...
Za revoluce jsem pracoval v Mánesu, kde bylo centrum výroby a distribuce tiskovin, plakátů, podepisovaly se tu petice atd. Byl jsem tam se ženou Markétou, od rána do rána, občas jsme si zdřímnuli ve spacáku, další lidi jezdili po fabrikách..."
- Dialog Praha- Los Angeles, Lidový dům, Praha -
Z mnoha kolektivních výstav uvádím právě tuto jedinou, byla totiž reciproční a souvisela s cestou do Spojených států.

1990
- Tvrdohlaví, Litvínov -
- Tvrdohlaví, Arhus, Dánsko -
- Tvrdohlaví, Grand Huit, Theatre National de Bretagne, Rennes, Francie -
- cesta do USA s Jaroslavem Rónou -Podnětem k cestě byla účast na reciproční výstavě Dialog Los Angeles - Praha.
"Byla to pro mě velmi důležitá cesta. S Jardou Rónou jsme si ji plánovali už pár let. Pak se stalo, že Jarda vystavoval ve stejné době v Seattlu jako já v L. A. Tak jsme se dohodli, že až tam oba budem a skončí výstavní aktivity, sejdeme se, najmeme auto a prohlédneme si Ameriku, jak nejvíc to půjde. Nešli jsme po stopách výtvarného umění, už jsme toho v době našeho setkání viděli každý dost. Spíš nás zajímala ta obrovská země, lidi a neuvěřitelná příroda. Jeden den jsme byli na poušti v Údolí smrti a druhý den v lese, kde byly stometrové stromy. Byli jsme nadšení jak malé děti.
Po cestě jsme míjeIi stovky benzínových pump a u jedné z nich, v naprosté pustině byla prapodivná budova s nápisem ART GALLERY a tak jsme z toho měli ohromnou srandu. Později, když se u nás doma nějací kolegové chlubili, že mají zrovna výstavu v Americe. Říkali jsme si: To bude u tý benzínky. Ta cesta znamenala balzám, už proto, že člověk ztratil ten úzkostný pocit, se kterým jsme žili mnoho let, že někde tam, venku, se děje ve výtvarném umění něco úžasného, božského a my že stojíme mimo. Mé zjištění z cesty v tomto směru bylo, že mohu klidně navázat tam, kde jsem při odjezdu skončil."

1991
- Tvrdohlaví, Sovinec -
- Tvrdohlaví, Národní galerie, Praha -

1992
- začátek výtvarné spolupráce s hudebním skladatelem Martinem Němcem a skupinou Precedens
-"Dedeček z maminčiny strany byl vynálezce, zlepšovatel a taky hudebník, po nem asi mám vsechny ty sklony. Jako kluk jsem hrál na housle. Pak jsem samozřejmě čapnul kytaru a hrál bígbít jako asi každý druhý v té době.
V čase, kdy jsem studoval, jsem se v prvé řadě věnoval sochařství, ale hudba byla vždycky součástí mého života. V roce 1993 mě Martin Němec pozval k výtvarné spolupráci na klipu k desce Responsium mortifera. Byla to hudební koláž o Johance z Arku. Hudbu napsal Martin a text Jan Sahara Hedl.
Spolupráce pokračovaIa dál a nakonec jsme během let 1992 - 1996 udělal asi osm nebo deset klipů - nejdříve ještě se zpěvačkou Bárou Basikovou a pak se Saharou. Právě když odešla Bára a na místo frontmana se vrátil Jan. S. Hedl a Martin přeobsazoval kapelu, nabídl mi, abych s nima hrál. Natočili jsme pak CD Šílený pondělí, 1994 u Monitoru."

1993
- druhá samostatná výstava "Rodina", Nová síň, Praha -
- začátek spolupráce s kytarovou dílnou MARCUS a Petrem Jurkovičem -"Protože jsem chtel nějak propojit sochařství a muziku, napadlo mě, že bych si mohl postavit vlastní nástroj. Jenže v půlce jsem zjistil, že jsem v koncích a začal jsem hledat nějakého odborníka, který by mi pomohl s krkem. Tak jsem se dostal do Jílového k Petru Jurkovičovi, který v té době, ačkoli původním povoláním doktor biologických věd, už vyráběl velmi dobré nástroje. Pomohl mi postavit moji první kytaru a pak jsme začli spolupracovat na dalších nástrojích. Na jeden z nich hraje kytarista pro-slulé americké kapely ZZ TOP Billy Gibons."

1994
- spoluorganizuje a je účastníkem prvního výtvarného sympozia Dílna 94 v Mikulově -

1995
- utrpí těžký úraz -
Na výletě se synem a manželkou utrpí pádem ze srázu těžký úraz pravého ramenního kloubu a je na delší čas vyřazen z veškeré činnosti.
"To byla hrozná doba. Půl roku po operaci jsem stále nemohl zvednout ruku. Po čase jsem si mohl jen tak lehce hrát na kytaru. Vůbec jsem nevěděl, jestli ještě někdy budu moci dělat sochy. V té době jsem si kreslil malé návrhy a skici na dřevořezy, neboť jsem doufal, že k těm se alespoň budu moci vrátit. Po roce jsem dosáhl cvičením velkého zlepšení a se sochařstvím jsem zase naplno začal dík II. výtvarné-mu symposiu Dílna 95 v Mikulově."

1995 až 1999
- kontinuálně pracuje v oborech sochařství, grafika, scénografie, design -
- účast na mnoha kolektivních výstavách doma i v zahraničí -
- několik realizací -
- účast na výtvarných sympoziích Dílna 96, 97 v Mikulově -