S Tvrdohlavými tam a zase zpátky!

Alena Potůčková

Výstava skupiny Tvrdohlavých se uskutečnila právě včas, ještě na prahu bezprostřední paměti událostí spojených s jejím vznikem. Umožnila nám tak vrátit se alespoň symbolicky do doby jejich počátků a uvědomit si roli, kterou skupina v našem výtvarném umění sehrála, ale také uvažovat o tom, jakou roli v něm zaujímá právě dnes. Výstava zároveň diváky užitečně provokuje k obecným otázkám po smyslu kolektivního snažení v dnešní poněkud individualizované době.

Tvůrci koncipovali výstavu jako labyrintickou procházku tvorbou skupiny k jejím počátkům a zase zpátky. Mísí se tu rané obrazy, sochy a objekty spolu s těmi "klasickými" až po ty nejsoučasnější. Zcela záměrně se tu mezi sebou proplétají díla jednotlivých autorů tak, aby vynikl kolektivní charakter tvorby s jejími specifickými rysy. Divákovi je tak nabídnuta možnost přečíst si, jakým jazykem tak významně a radikálně oslovila skupina veřejnost v době před více než 10 lety, ale také, jakým jazykem k ní promlouvá dnes. Z pod hladiny akcentovaného kolektivního obrazu vystupují na povrch jednotlivé tváře výrazných individualit.

Součástí instalace jsou také dokumenty, které informují o zrodu skupiny, jejích aktivitách a motivacích. Tvrdohlaví mají již po všechny budoucí časy historickou zásluhu na prolomení bariéry, kterou "normalizační úředníci přes výtvarné umění" stavěli proti jakýmkoliv nezávislým aktivitám. Jako první po téměř dvacetileté cenzuře skupina navázala na tradici skupin a spolků na principu svobodné volby a vzájemné názorové spřízněnosti. Svou aktivitou vnesla do tehdejšího přidušeného výtvarného života potřebný vzduch, jímž se dýchalo naposledy ve 2. polovině 60. let. Skutečnou inspirací jí však byl čilý spolkový život meziválečného období. Odkaz k tradici Tvrdošíjných, který nesl vedle vzdoru i další, nejen společenské významy (šlo především o návaznost na smysl výtvarného jazyka), byl od počátku jasně demonstrován. Mezi dokumenty zaujímají čelnou pozici vzájemné zdravice s uskupením 12/15 Pozdě, ale přece, k jehož vzniku Tvrdohlaví své generační předchůdce inspirovali. Tvrdohlaví tak deklarují i dnes své tehdejší ocenění významu tvorby svých partnerů v názorovém soupeření.

Po polovině 80. let se disparátní estetika generačně starších umělců z uskupení 12/15 (u jejího zrodu stojí program nové figurace, groteska, ale i existenciálně zaměřená skepse, svázaná s programovou estetikou ošklivosti, která v symbolické rovině tak účinně promlouvala o každodennosti reálně socialistického života, ale i řada dalších vlivů, včetně konceptu i minimalu), respektive některých z nich, ocitla v souběhu s německou novou vlnou. Takové prostředí uvolnilo v malířích, kteří se do té doby vyjadřovali úspornějším jazykem, dosud dřímající vůli k silnému, expresivnímu gestu. Ve 2. polovině 80. let tak vznikla řada krásných, monumentálních obrazů a soch, v nichž se zachovalo napětí a ostrost vidění předcházející etapy, ale zároveň se vytvořil i nový rukopis, ozřejmující smysl malby a sochy (v objektu či architektuře) jako takových. Mnohá z těchto děl byla později - v roce 1988 - vystavena na důležité výstavě - epilogu v Holešovické tržnici.

V právě takovém čase, poznamenaném v Evropě návratem od konceptu a minimalu k malbě a k expresi, nastupují Tvrdohlaví. Je to asi jediný společný jmenovatel, na němž se vedle vůle prolomit společenské bariéry shodli se svými předchůdci. Zatímco ti první, generačně starší, skvěle obohatili svůj, v zásadě modernistický slovník, vztahující se k současnosti, ti mladší skočili rovnýma nohama do proudu transavantgardy. Veřejnost byla okouzlena jejich svobodným počínáním s časem a s uměleckými odkazy i žánry. Tradiční výtvarné disciplíny zůstaly ctěny a váženy, jenom se jejich účinkování rozšířilo i do dalších sfér. Podstatná se zdála být vazba na divadlo, která jen umocňovala charakter uměleckého světa jako říše mýtu, fantazie, magické nadsázky i ironické, mystifikační hry na "jako". (Ostatně jeden z radikálních výhonků Tvrdohlavých, družina B.K.S., jen v ostrosti dokládá takové směřování). Již žádný souboj se skutečností, ale osvobozující výlet mimo "blbou" realitu. Tvrdohlaví a spolu s nimi i celá jejich silná generace Pražské pětky otevřeli najednou obrovský, dosud netušený prostor pro tvoření a přemýšlení ve stísněném ovzduší skomírající normalizace. Tento svět sám pro sebe si "svéhlavě" vytvářel vlastní způsoby chování i vlastní estetiku.

U zrodu nové estetiky stáli absolventi dvou typů vysokých škol: "akademici" (volná tvorba) a absolventi VŠUP (užitá tvorba). Jako již po několikáté v historii českého výtvarného umění se i tentokrát ukázal střet obou směrů jako velmi užitečný a prospěšný. Z dnešního odstupu se zdá, jako by tou dominantní tvaroslovnou, transavantgardní silou, odkazující k uměleckému příkladu českého symbolismu, k řadě solitérních osobností počátku století a 20. let včetně některých z Tvrdošíjných, a tedy k estetice "bezčasí a mýtu", působili přece jenom spíše odchovanci uměleckoprůmyslové školy. Ti také vnášejí do skupinové estetiky onu řemeslnou vynalézavost a rukodělný důvtip bez hranic. Charakterem své tvorby se jim z akademické větve nejvíce blíží křehký Petr Nikl. Odtud také pramení již zmíněná vazba na divadlo, ale i film, která dosahuje svého vrcholu v postupném "modelování" interiérů divadla Akropole od Františka Skály. Myslím, že právě tady se zrodily ty nejvýraznější osobnosti: ortodoxní malíř a sochař s temným, expresionistickým soundem Jaroslav Róna a miláček publika, vynálezce a kouzelník František Skála. Obdobné rysy však vykazuje i tvorba ostatních autorů tohoto okruhu, k nimž patří excelentní modelér Stefan Milkov či vynálezce vytříbených, těžkotonážních tvarů "art deco" a neotřelých sklářských technologií Zdeněk Lhotský i zvláštní severský mystik odhalující duši přírody Čestmír Suška, jehož šamotové objekty se složitým osvětleným vnitřním prostorem patří k nejzajímavějším exponátům výstavy. K těm nejpříznačnějším a nejčarovnějším však vedle téměř všeho od Františka Skály náleží multimediální objekt Petra Nikla, který již vyzařoval svou specifickou krásu do prostoru malé dvorany ve Veletržním paláci. Vedle archaizujících vynálezců neobyčejných tvarů a barev z říše fantazie stojí intelektuální křídlo v čele s nepochybně vůdčí osobností Jiřím Davidem. Jeho nepokojný intelekt stále hledá nového ducha doby, jako by byl v předstihu před samotnou tvorbou artefaktu. Myslím, že Jiří David je jediným avantgardním, vskutku epatujícím umělcem v celé skupině, čeřícím někdy trochu beidermeierovsky poklidné vody skupinové estetiky, a že by třeba ani nemusel být malířem a mohl by působit v kterékoliv jiné umělecké či intelektuální oblasti. Jeho obrazy z české mytologie ve své době velmi ostře zahlédly podstatnou dobovou zkušenost. Patří k takovým společensky dušezpytným obrazům i portrét první dámy z poslední tvorby? Stanislav Diviš má na výstavě řadu výrazných obrazů z úvodní etapy tvorby, která patřila k signálním projevům skupiny. Posléze se však, patrně v souladu s teorií o vyprazdňování obsahů, obrátila k intimnějšímu výrazu někde až preissigovského ražení. Zdá se mi, že sochař Michal Gabriel není bohužel na výstavě ve srovnání s ostatními autory dostatečně reprezentativně zastoupen (ve smyslu retrospektivním), a že je tak obtížné uvažovat o významu jeho díla. Pamatuji si však, že patřil k velmi výrazným osobnostem. Na velkých dřevěných elementarizovaných figurách mne zaujala zajímavá souvislost s ranými figurami Zdeňka Palcra. Jako by se tak sochař od formálně vytříbených, kompozitních kreací obracel k hledání smyslu sochy v její základní, podstatné, spirituální jednoduchosti.

Nedá se říci, že by výstava ve Valdštejnské jízdárně byla krásná, působí trochu rozháraným dojmem. Není ani uměleckohistorická ani efektně instalatérská. Možná však právě díky své neuspořádanosti nejlépe vypovídá o charakteru skupiny a jejím kolektivním snažení, o vzájemných souvislostech i kontroverzích, o činorodosti jednotlivců i úctyhodné snaze o spolupráci. Možná právě tak se nejlépe podniká cesta ze současnosti k Lidovému domu a zase zpátky. Mimochodem jedním z poznatků, který si divák z výstavy odnáší, je zjištění, jak rychle a radikálně se okolnosti našeho života změnily. Prostor Valdštejnské jízdárny, kdysi vyhrazený jen antikvovaným veličinám, je útočištěm pro tvorbu nedávných radikálů, na něž se chodí již jako na klasiky dívat studenti dnešních uměleckých škol.