Dějiny a měkké umění Tvrdohlavých

Marek Pokorný

Od prvních vystoupení Tvrdohlavých nás dělí řada let. Kategorie a způsoby vzájemného vymezování se jednotlivých výtvarných proudů z konce osmdesátých a počátku devadesátých let víceméně pozbyly na své aktuálnosti. Nynější, v pořadí čtvrté vystoupení Tvrdohlavých, instalované v pražské Valdštejnské jízdárně, je přelomové: zahrnuje práce členů skupiny od jejího vzniku do současnosti a odpovídá na otázku, zda existuje nějaké pojítko mezi jednotlivými osobnostmi, či je-li tu dokonce přítomen skupinový modus vívendi. Z této přehlídky také vyplývá, jakou pozici zaujímá skupina a její aktivity ve vztahu k jiným tvůrcům a tvůrčím okruhům.

V druhé půli 80. let bylo vystoupení Tvrdohlavých vnímáno a kritizováno jako ostré odmítnutí jistého způsobu jednání a fungování. Oficiální místa volila rétoriku mocných, kteří již nejsou schopni akce, starší výtvarné generace vznášely námitky pomocí etických, zásadových argumentů. Dnes je zřejmé, že z někdejšího pokusu Tvrdohlavých vymanit se stereotypům zbyly trosky.

Expozice v jízdárně dobře dokládá, jak Tvrdohlaví pomocí jiného obrazového slovníku dovádějí do důsledku témata předchozích generací - v tomto směru jsou např. skupině 12/15, ale i některým autorům nové figurace daleko blíž, než bylo dosud zřejmé. Skupinovými hrami a ironií se ovšem vracejí k 60. letům (Šmidrové, groteska). Motivicky a soustředěním na mytopoetické prvky výpovědi o světě však postupně odkazují až někam ke Tvrdošíjným a Sursum. Jako by se právě v celku tvorby jednotlivých Tvrdohlavých dostávaly ke slovu všechny podstatné figurativní, poetické a "jiné" tendence českého umění. A naopak příznačně stranou zůstaly věcně civilistní (počítejme k nim i novou citlivost 60. let), konceptuální, konstruktivní a abstraktní polohy. Je to stylizovaná, a tedy symbolická postava a příběh s tajemstvím, jimž u Tvrdohlavých patří ústřední místo.

Ve většině případů se tu překročení programů a postojů druhé poloviny 80. let děje výtvarnou "regresí" a rezignací na kontakt s konkrétní současností a jejími věcnými podobami. Nejvyhraněnějšími přestaviteli tohoto způsobu uměleckého myšlení jsou Jaroslav Róna a Stefan Milkov. Vyprázdnění významu a "zlibovolnění" znakových systému, dvě velká témata soudobého umění, jsou ve Valdštejnské jízdárně pouze okrajově zmíněna Jiřím Davidem a Stanislavem Divišem, jehož nové práce s fotografií ovšem stvrzují sklon k legraci na vlastním písečku. Davidova tvorba je z devítky Tvrdohlavých konceptuálně nejotevřenější a drží ji vůle k myšlenkovému experimentu, nicméně i u něho se jazýček vah přiklání na stranu manýrismu. Své hraje kontext výstavy: přehuštěností a násobením bizarních efektů, kdy spolu sousedí práce různých autorů z různých období, instalace působí jako bazar.

Expozice jako celek dokládá soběstačnost hospodaření české výtvarné scény: je s to konzumovat vesměs jen to, co vyrobí z vlastních zdrojů. Z dá se, že životní praxe, která s takovouhle "samozásobitelskou" situací ovšem nemá zhola nic společného, tuto iluzi potřebuje: tuzemské umění je bohužel vesměs záležitostí estetického, a ještě málokdy velkoryse provedeného úniku. Paradoxně se tvorba někdejších "rivalů" Tvrdohlavých jeví otevřenější vůči světu "tam venku".

Jiří Olič ve své introdukci v doprovodné publikaci k výstavě, ale i současná kritika zaznamenali především blízkost Tvrdohlavých té tradici českého výtvarného umění, jež se víceméně snaží nabízet alternativu internacionální či centrální moderně a avantgardě nebo postmoderně. Znovu u příležitosti expozice zaznělo, že nezařaditelnost je součástí umělecké svobody. Zapomíná se ovšem, že nezařaditelnost, pokud ji a priori a romanticky nechápeme jako klíčovou pozitivní hodnotu, je také ztížením komunikace. Nezařaditelnost je právě v případě Tvrdohlavých a českého výtvarného umění nejen dvojznačná, ale také dvojsečná. Neznamená automaticky hodnotu, zvláště při srovnání s analogickými pozicemi jinde v Evropě a ve světě. Často však není ani zvýznamněním tvůrčího gesta, "účelným" ztížením podmínek komunikace, jež přináší intenzivnější prožitek po jejich přijetí.

Jako naprosto oprávněná a předvídavá se proto jeví kritika manželů Ševčíkových na výstavu Tvrdohlavých ve výstavní síni ÚLUV v roce 1989. Na adresu skupiny tehdy poznamenali, že společnost ochotně přijme takové spočinutí ve hrách a uvedení do snu, který nezneklidňuje. Stalo se, spokojenost vládne na všech stranách.