Michal Gabriel

1960
- narozen 25. února v Praze
- „Matka pracovala (a dosud pracuje) v Divadelním ústavu, otec pracoval (už nežije) jako řidič. Nejranější zážitky dítěte jsou spojeny se světem věcí: Svět začínal být nekonečný a věcí, které jsem poznával, bylo stále více. Pamatuji, že jsem strašně toužil po dřevěném lakovaném pejskovi, bíločerném, na zeleném podvozku s kolečky. Když byl tažen, jeho velké, dřevěné uši bušily do plechového zvonečku." Spokojené, šťastné dětství až do doby, kdy začal chodit na základní školu. V jednom rozhovoru Michal Gabriel říká: „Škola a já jsme si naprosto nesedli. Nechtěl jsem mluvit s učitelkama, protože mi unikalo, proč bych to měl dělat. Celé dny jsem se díval z okna a moc se nezajímal o to, co se ve třídě děje. Ve skutečnosti mě však spousta věcí ohromně zajímala. Jenom se prostě nepovedlo navázat mezi náma spojení. Oblílenost u kantorů a prospěch, pochopitelně, odpovídaly přístupu."
Rané školní zážitky představovaly pro M. Gabriela trauma, které ho pronásledovalo téměř až dodnes: „Byly stavy, kdy jsem školu tak nenáviděl, že jsem někdy po cestě ze školy zvracel." Po ukončení docházky nastupuje do učení (obor truhář) „Teprve po učení, kdy se ze mě stal konečně člověk a přestal jsem za sebou vidět minulost, tak jsem se rozhodl, že půjdu na střední školu.
Zbavuju se představy o tom, že jsem součástí nějaké školní struktury, které je neměnná a pro mě jen nutným zlem. Jsem v učení, pomalu se stavím na vlastní nohy a začínám být odpovědným za to, co dělám. Řemeslo me baví, mám hodně času, nacházím spoustu kamarádů, jezdíme spolu po horách. Zároveň si ale uvědomuji, že po vyučení se nechci zakonzervovat jako dělník v podniku, u kterého jsem se vyučil. Moc jinych perspektiv nevidím a tak se rozhodují pro školu. Dělám přijímací zkousky na střední umělecko průmyslovou školu na Žižkove."

1978 - 1982
- studuje na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, obor řezbář
-„Už jsem měl za sebou učení a studoval na střední škole. Už v učení jsem se zamiloval do koní a pomáhal budovat jejich chov na Zmrzlíku u Prahy. Později, když se původní skupina rozdělila, dojížděl jsem do Krkonoš, kde jsme vybudovali v mnohem příhodnějším míste pro horske koně Huculy novou chovnou stanici. Prožil jsem tam nádherné chvíle a dokázal právě tam žít pouze přítomností s plným nasazením, sebevedomím a bez pochybností. Život se stádem koní měnil pro mě pořadí důležitosti a umění jsem odsouval někam hluboko za práci nutnou k udržení koní v dobrém stavu. Jezdil jsem po horách a níc mi nechybělo. Všechno bylo tak skvělé, že by to mohlo byt maximálně stejné nebo horsí. Na takovou rovnováhu jsem ješte neměl, potřeboval jsem hledat a jedinou cestu jsem uviděl v sochařství'. Dál jsem jezdil ke koním, ale už jsem se rozhodl pro sochy."

1982
- začátek studia na Akademii výtvarných umění v Praze
- „Na vysokou školu jsem se dostal hned po střední škole. Byl jsem plný očekávání a naprosto otevřený a nevyhraněný. Očekával jsem osobnosti, kterým budu moci důveřovat a případně oponovat. Vše dopadlo jinak. AVU byla pro mě důležitá z úplně jiného směru než jsem čekal. Profesory jsem přestal brát vážně, ale o to vážněji jsem začínal brát setkání se svými kolegy." - na Akademii se setkává s budoucími členy skupiny Tvrdohlaví -„Bylo to na plenéru, nejaký čas poté, co jsem nastoupil, když jsem se seznámil s Jirkou Davidem. Zaujaly mě jeho věci, ale i on sám osobně, jeho výraz obličeje, vizionářské oči, způsob gestikulace a způsob, jakým vedl diskuze, to všechno mě fascinovalo."

1987
- účast na nepovolených výstavách (Konfrontace II-V), problémy v posledním ročníku studia
- „Situace se vyhrotila v polovině pátého ročníku, kdy můj tehdejší profesor pochopil, že se doopravdy nepřizpůsobím. Shlédl nepovolenou výstavu v Makromolekulárnín ústavu. Uviděl naše mimoškolní práce, výstavu nechal ihned zavřít a mně navrhl, abych si vybral téma na diplomovou práci a školu ještě ten rok ukončil." Gabrielova nespokojenost na Akademii byla zásadní povahy, přispěli k ní ale hlavně nekompetentní pedagogové. „Hledal jsem spíš mimo školu, skamarádil jsem se s Kurtem Gebauerem a chodil mu pomáhat, pracoval jsem na sochách, které dělal pro světovou výstavu ve Vancouveru, tehdy jsem si uvědomil, že se sochy dají dělat velmi netradičně a svobodně. Ze školy jsem si v té době dělal spíše legraci, protože jsem pochopil, že školní úlohy zvládnu snadno a o nic jiného nešlo. Profesor Hána se nás sice snažil motivovat, ale jeho motivace byla absolutně banální. Například přišel se slovy: Představte si, jdete po chodníku a potkáváte tolik pěkných děvčat.-.co kdybyste nějakou zkusil vymodelovat?! Já jsem v té době modeloval stromy. A tím tedy skončila jakákoliv komunikace. Hána měl v hodnocení schémata. Učítelé byli vlastně v zajetí svých vzorů, opakovali formy, které je naučili jejich profesoři, ale oni to po nich jen formálně opakovali. A tak bylo důležité nic nedodělat, aby všechno zůstalo nedokončeno a budilo dojem, že v nedokončení se odehrává nějaký zápas."
- po skončení studia svatba -„Byl jsem šťastný, vzali jsme se s Miladou hned po skončení školy. Pracoval jsem na sochách ve dne v nocí a byl jsem tou prací tak zaujatý, že mě vše, co mě od práce oddalovalo, rušilo. Myslel jsem, že tak jedině je to správně, a tak i svatbu jsem chápal jako formalitu. Svatba proběhla důstojně, ačkoli jsme neměli prstýnky. Obřad byl ve Frýdlantě v Čechách u Miladiných rodičů. Bylo to skvělé a na svatební cestu jsme jeli do Krkonoš."
- spoluzakládá skupinu Tvrdohlaví
- 22. prosince 1987 se účastní na první výstavě Tvrdohlavých v Lidovém domě v Praze-Vysočanech

1988
- získává 1. cenu. v soutěži „Město, sochy, lidé" pro sídliště Praha - Barrandov, socha Pegase (bronz)
- 21. IV. narození dcery Marie -„Pracoval jsem v té době na soše písaře. Celý atelier byl zamořen polyesterovým zápachem, včetně mě. Ten den, 21. dubna, jsme měli v Obecním domě ve Slováckém salonku schůzku Tvrdohlavých.
Abych oslavil s přáteli narození dcery, nakoupil jsem chlebíčky, vzal s sebou tři láhve calvadosu a všechno uložil v ateliéru. A před schůzkou jsem jestě tři hodiny pracoval s polyesterem. Byy jsem tak nasáklý jeho výpary, že jsem necítil, jak nasákly chlebíčky, a necítil jsem ani sám sebe. Vzal jsem tedy chlebíčky i calvados a přivezl je do Obecního domu. Vsichni pogratulovali, vzali si po chlebíčku, ale nepolkli ani sousto, jediný já konzumoval, protože jsem nic necítil. 0 to víc se všichni vrhli na calvados. Skončilo to katastrofálně. Již po čtvrthodině si všichni všimli, že Jirka David nemůže za nic na světě vyslovit jméno Meda Mládková. Celá akce pokračovala dál, po vinárnách a po šesti hodinách zábavy zatčením Jardy Róhy a Stefana Milkova."

1989
- účast na výstavě Tvrdohlaví II, ÚLUV, Praha
- 31. XII. - narození syna Michaela

1990
- získává 1. cenu v soutěži na vstupní vrata Národní galerie Praha

1991
- dokončuje velkou dřevěnou sochu Loď -„1991 u Róny v ateliéru. Pracoval jsem u Jardy na hřbitově. Nechal jsem si převézt dva kmeny, jilm a lípu, a opracovával je tam. Byly to príjemné chvíle, já rval na hřbitove pilou a v mezičase si povídal s Jardou, který občas vylezl ze svého ateliéru, aby se ohřál na slunci. Naproti jeho ateliéru byla márnice fungující. Občas se u mne zastavil člověk, který měl na starosti její provoz. Jednou mě požádal o půjčení pily a když jsem mu ji bezelstně podal, dodal na vysvětlenou, že potřebuje jednu mrtvolu zkrátit, že se mu nevejde do rakve. Sám se tomu zasmál a pilu si nakonec nevzal. Z jilmu jsem vyřezal drúzu pěti stejných, do sebe zaklesnutých kruhů a z lípy vznikla socha Loď. Pamatuji se, že jsem se s ní dost natrápil."
- účast na výstavě Tvrdohlaví III. v Městské knihovně, NG, Praha

1992
- narození syna Martina -„Narodila se nám Marie, potom Michael a po něm Martin. Pořád hodně pracuji a snažím se zvládat úplne všechno, sochy a děti, a na další aktivity a společenský život už mi nezbývá čas. Nevadí mi to, ale pomalu se izoluji od mladší generace a žiju jen v mikrosvětě rodiny a dětí a práce. Odmitám i cestovat. Zcela záměrně jsem se odřízl od vnějsku, abych si mohl užít času s dětma dokud jsou malé a dokud to potřebují a stojí o to. Jako obvykle to asi přeháním a potom mi dělá potíže přeřadit."

1994
- získává Cenu Jindřicha Chalupeckého jejíž hlavní součástí je stipendijní pobyt v USA v Headlands
- „Amerika. Nechtělo se mi nikam jezdit a jsem moc rád, že jsem sám sobě nepodlehl. Bylo to skvělé, protože jsem znovu pochopil, jak je cestování důležité. I to, jak nechci být turistou, ale vždy cestovat v závislosti na nějaké své činnosti. Nejsilnějším zážitkem pro mě byly obrovské, 3000 let staré sekvoje. Když jsem je poprvé uviděl, vyběhl jsem z auta a poskakoval kolem nich se svýma dětma a úplně dětsky se z nich radoval. Pak jsem chodil od jedné k druhé, ťukal a hladil jejich tlustou kůru, lezl do jejich dutin a dělal témeř to, co moje děti."

1996
- realizace plastiky „Okřídlený levhart" nad vstupní dveře Kanceláře prezidenta republiky

1998
- Na podzim tohoto roku začal učit na brněnské Fakultě výtvarného umění při Vysokém učení technickém v ateliéru figurálního sochařství. „Už jsem nikdy nechtěl, ale když mě oslovil kolega Tomds Ruier, který je děkanem fakulty, a vysvětlil mi, jak je to skvělá činnost a jak fantastické peníze si jako pedagog vydělám, a že by to taky škole v Brně pomohlo, pochopil jsem, že nabídku nemohu odmítnout. Po půl roce vím, že v některých bodech je realita úplně jiná, než jak jsem si ji představoval. Že veliké peníze jako pedagog nevydělám, jsem věděl, ale že budu školu a výuku občas dotovat, jsem netušil. Že budu muset chtě nechtě sledovat handrkování a dohadování se fakulty o peníze s rektorem školy, jsem nečekal. Oproti tomu bylo pro mě nečekaně příjemné setkání se studenty. V době, kdy stále více lidí okolo TTIC mluví pořád jen o penězích - buď že je nemají a potřebují je a nebo, že je mají a potřebují je nebo že bez nich není človek svobodný a proto je potřebují atp., studenti (peníze nemají, ale nemluví o tom) svoji zatím nekonečnou energii užívají k idealistickým a nekomerčním cílům. Po více než půl roce učení zjišťuji, že setkání s nimi je pro mě posilou.

 
Zpět