"Když jsem byl požádán o realizaci výstavy několika zajímavých mladých umělců a řekl své ano, neuvědomil jsem si nakolik odlišný úkol mě čeká, narozdíl od víceméně obsahových výstav, na základě kterých jsem byl pravděpodobně osloven. Je pravdou, že zmíněné výstavy jistě byly „mladými“ se vším, co k tomu patří, ale už sám fakt, že jsem tyto řádky až doposud nemohl psát v jiném než minulém čase, anticipuje jistý problém. Osobně se totiž již nepovažuji za „umělce nejmladší generace“.

Každý, kdo zjistí, že vysoké výtvarně-umělecké školy v České republice každoročně přijmou kolem dvou stovek slibných umělců, si musí uvědomit, že výstava osmi umělců nastupující generace nemůže být nikdy všeobjímající sondou do mladého umění daného období. Samozřejmě, že ze zmíněných stovek umělců nakonec čas tak oddělí ty talentovanější, ambicióznější a vytrvalejší od té netalentovanější a rezignovanější většiny - těch prvních je pak samozřemě daleko méně než druhých. Nevím, kam se podějí všichni z té druhé větší skupiny (u žen lze předpokládat, že se začnou plně věnovat mateřství), ale z těch pár, co vydrží, se stávají obecněji akceptovaní umělci. Tento proces je vlastní všem takzvaným uměleckým generacím od vzniku uměleckého školství. Období společných studií je nejdůležitějším okamžikem pro vymezení se (nebrat prosím vždy v negujícím smyslu) vůči předchozí generaci, zatímco období postgraduálního stavění se na vlastní nohy je časem vytváření „vlastního stylu“- tedy vymezování se v rámci generace vlastní. Ti, jimž se ono druhé vymezení podaří (a často k tomu dochází ještě na konci studia), dozrávají, stávají se identifikovatelnými osobnostmi a... stárnou. Upřímně musím přiznat, společné výstavy těch, jimž se svrchu uvedené vnitrogenerační vymezení již podařilo, mě příliš nezajímají. Jsem přesvědčen, že takové výstavy nezajímají často ani aktéry samotné – čímž zdaleka nechci nikoho nařknout z primadónství, pouze konstatovat rozdíl, s jakým přistupujeme k výstavám vlastním. Výstavu Jarní sklizeň bych velmi rád považoval za vlastní, pokud to vůbec uvedený osobnostní výřad umožní.

Výstava Jarní sklizeň, která proběhne od 4.4. do 30.5.03 v galerii Tvrdohlaví, prezentuje tvorbu osmi mladých umělců. Již ve svém názvu naznačuje obtížný úkol, kterým je kombinace uměleckého rašení a zralosti. Expozice prezentuje tvorbu osmi mladých umělců, jejichž umělecká kariéra zatím není vystlána přihláškami o Cenu Jindřicha Chalupeckého. Nejedná se ale ani o autory s malou výstavní zkušeností. Jolana Kahounová, Petr Kožíšek, Filip Kudrnáč, Radek Macke, Marek Meduna, Luděk Rathouský, Jiří Skála a Stanislav Zámečník absolvovali, nebo budou absolvovat vysoké umělecké školy po roce 2000, ale jejich výstavní a umělecké působení lze sledovat již koncem devadesátých let. Mimo samostatných výstav má většina z nich zkušenost z významných generačních vystoupení a rozhodně se nejedná o svrchu zmíněné „rezignující“. Bez výjimky jde ale o umělce, pro něž prodej jejich děl zatím nepředstavuje hlavní zdroj příjmů a nejsou tak vázáni na nutnost sebevariující produkce. Také díky tomu si zachovává jejich tvorba syrovost, hraničící u někoho až s primitivismem. Na druhé straně opět díky dostatečně dlouhé době strávené ve výtvarném provozu lze u každého z nich vystopovovat specifickou formu nedůvěry v něj. V různých polohách se tak některé vystavené umění dotýká kýče a jeho více nebo méně aktuálního prorůstání do našeho života.

Fakt, že se v naprosté většině vystaveného umění jedná o obrazy, není v tomto případě ovlivněn komerční oblíbeností tohoto média. „Obrazové tendence“ jsou v českém umění stejně specifické jako „ř“ v naší řeči, a i když plně souhlasím s nutností „defolklorizace“ našeho uměleckého dvorečku, nemyslím si, že na tomto místě by taková snaha byla na místě. Lze očekávat, že skutečnost, že se tato výstava může objevit v takto etablované komerční galerii, vzbudí diskusi na téma zaprodanosti či nezaprodatelnosti, respektive svobodě či nesvobodnosti současného umělce. Pokud k takové polemice dojde, bude možno výstavu považovat za úspěšnou."

Milan Salák, kurátor výstavy 4.3. 2003